Automotive - Kapitola XV. - Rande

28. února 2012 v 12:55 | JS |  Z deníku automotive
Spal jsem skoro do oběda. Konečně neděle. Konečně ji uvidím. Při obědě z místní pizzerie jsem myslel pouze na ni a na chuť jejich rtů. Už jsem se nemohl dočkat až ji uvídím. Pizza a cola do mě zajela v rekodním čase a já jsem marně přemýšlel, co budu dělat do tří hodin. Psala mi z vlaku, že už se na mě moc těší. Odpověděl jsem, že už se nemůžu dočkat až mě pohltí její nádherné oči. Až konečně budu smět pohladit její tvář. Až konečně ochutnám její roztomilý dolní ret. Odpověděla červenajícím se smajlíkem.

Byl jsem pořád trochu unavený a po obědě jsem si šel ještě lehnout. Včerejší schůze národního výboru místních přátel piva se protáhla do pozdních ranních hodin. Na štestí jsem nepanákoval, takže jsem byl jenonm takový otupělý. Nastavil jsem si budíka na 14:30 hod a rozvalil jsem se na gauči u televize. pustil jsem si jako background zprávy a poslouchal komentáře k důchodové reformě. Poslouchal a poslouchal ...


Budík zahlaholil kolem půl třetí. Vylítl jsem z postele. Co? Kde? Myslel jsem, že jsem zaspal do práce. Ufff ... je neděle. Vypravil jsem vrávoravým zmateným krokem do koupelny a smyl ze sebe popolední ospalky. Prošel jsem standardní kúrou "dát se dohromady" od čištění zubů přes hoelní až k deodorantu. Měli jsme se sejít v kavárně dole ve městě. Nechtělo se mi jet autem a tak jsem se vypravil pěšky. Najednou jsem si uvědomil, že nemám zase tolik času. Zrychlil jsem krok. Vrhnul se pár zkratkami skrz sídliště a už jsem kráčel po hlavní třídě dolů ke kavárně.

Dorazil jsem chvilinku před třetí. L. už tam seděla a dívala se do prázdna baru. Servírka kmitala kolem rodinek, které vyrazily na vycházku v zoufalé snaze potkat nějakou kamarádku, se kterou lze probrat cokoliv ohledně dětí a neschopnosti manželů se zapojit do výchovy vlastních potomků. Vešel jsem dovnitř, odměnil mě její úsměv, přisednul jsem si, nic jsem nestačil říct a opravdu mě pohtily její oči. Začali jsme si povídat. O její kamarádce a výletu v sobotu, o mé služební cestě, o tom, jak ji to jde v práci, o tom, jak se mi na služební cestu nechtělo. Téma za tématem ubíhala stejně. jako se blížila má ruka k její, až se propletly mezi sebou a ve mně se rozlilo sladké vzrušení. Dívala se na mě tak sladce, že jsem nebyl schopen, ano byl ale, se ubránit ji políbit. Chvíli za chvílí jsme seděli a jen tak se zapletli do našich pohledů. Trvalo to nekonečně dlouho a její úsměv mě naprosto uhranul.

Dáte si ještě něco?, otázala se slečna a my si dali zmrzlinové poháry. A začali jsme si povídat o tom, že je úplně sama doma. Tak sama, že by tam potřebovala s něčím pomoct. Před třemi měsíci se sem přistěhovala a moc tady ještě nikoho nezná ...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama