Postřehy odnikud

18. srpna 2012 v 22:37 | JS |  Úvahy, fejetony
Postřeh I.

Dnešní den byl kombinací lehké marnosti nad údolím včel. Dívajíce se do něj jsem
se za chůze pokoušel ochutnávat barvy jara, ale ztrácely se za úrovní horizontu
skoroudálostí a já procital v každodenní přítomnosti. Její opar zahalil mou mysl
a má duše se zatoulala v nenávratnu obzoru.

Kráčel jsem líně ulicí a podivoval se nad jednoduchostí mnohočetnosti okolí,
ve kterém jsem internován. Elegie slunečního svitu skrápěného deštem. Tiše
jsem nad cigaretou přemítal. Přemítal a zjistil, že má mysl spí a vůkol se rozprostřela
prázdnota.

Zmizel jsem, jako bych nebyl a směl pozorovat kulisy, jenž se měnily
v rámci času, různých lidskych chtění a poryvů pozemské přírody.

Přemýšlel jsem nad vesmírem a smyslem bytí i jeho drobných součástí. Beruška
na tváři rozkvetlých stromů se vznesla. Krůčky malého dítěte se zvědavě zastavily
před igelitovým pytlíkem. Závan větru odvál poslední zbytky listí z cesty od nikud
nikam. Odvál a mé kroky se blížily cíli. Křik nechutnosti civilizace a její smrad mě
zahalil, spatřil jsem dívky nenuceně se smát.

Jsoucno jako celek bylo najednou tak lehké, ale má duše dál bloudila v temnotách
nenávratna. Kde je východ z pěny dní?

Postřeh II.

Kráčím bezměsíčnou krajinou a hledám melancholie tvář. Kolem mě kříže pohádek
tisíce a jedné Noci. Lidé, kteří marně bdíc po nocích sní. Procházím svitem pouličních
lamp, rozhřešení kapkám deště dávám. Tichou prosbou divným světem ploužím se
za černým pláštem Noci dál.

Pryč do dáli, kde úsvit neprobudí se, pryč do reje barev v kytici temnot. Poslepu kreslím
po stěnách reality klíč. Odmykám a odcházím. Našlapuji po cestě, kde potkávám cizí sny
v barkách iluzí plout. Procházím, mé bosé nohy hladinu lamou. Topím se sám v sobě, padám
a ztrácím se. Kde dech jsem nechal? Nač dýchat, otázka lehčí než Sokratův hlavolam. Plnými
doušky piju mízu Noci.

Konečně oponu Cizosti z Tvé tváře, paní Melancholie. Ano z tvé, strhávám. Závojem sebe sama se tiše na jevišti klaním, zmkl vítr a já s ním. Pouliční lampy vybledly, jak cize dívá se mi do tváře svítání. Procházím kalným deštěm. Všednost bránu zavírá. Kde's poutníku? Já znovu pod kola usedám.

Zhasly svíce. Polední slunce rozbijí zbytky snů po ulicích. Světlo. Chaos. Úprk. Poloprázdná lavička pod korunami stromů a cigareta. Dívám se do tváří kostelních hodin. Vzneslo se hejno vran...

Postřeh III.

Krvavé perly okvětních lístků třešní zbarvily střechy domů nad blankytem prázdna.
Jen vítr dál hrál nesmyslnou hru o každý centimetr prostoru na prašné ulici. Malé
děti pomalu prohrávaly a tak se před vírem větru hrnul rej lopatiček a kyblíčků, který
se strašlivým rámusem zabil poslední zbytky líneho po-poledne. Jen okvětní lístky
skapávaly dolů po okapních rourách. Čas se zastavil.

Vyšlápnutí do nikam. Ulice zmizela. Jasná bílá barva a do ní bortící se temnota.
Uroboros. Klečel před zrcadlem, které mu šeptalo do jeho vyprahlých očí, šeptalo
o kyblíčcích na cestě a prachu v jeho tváři. Realita se podivně zkroutila a zmizela.
Jeho beztvará mysl tekla časem i prostorem, vznikal a zanikal. Stejně jako ono
horké bezvýznamné odpoledne.

Poslední potáhnutí z cigarety. Vítr zametl okvětní lístky a soumrak ukradl městu
barvy. Černobílá groteska počala skrz tóny nářku a jazzu starých houslí. Vajgl
odlétl pozdravit hvězdy. Jeho kroky zamířily do nikam. Hebké polibky chladu Noci ho zlákaly jeho osudem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilma Ilma | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 15:50 | Reagovat

Hezky sepsané..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama