Cizinec aneb šílený dobitý svou bývalou

31. prosince 2012 v 17:33 | JS |  Reflexe
Přijdu si cizí. Jako bych nerozumněl světu kolem. Ne, že bych byl nějaký přehnaný egoista, jen mě okolí dohání k obecným otázkám. Jako proč někdo stíhuje paranoidního schizofrenika tím, že mu volá z cizího čísla, schizofrenik samozřejmě to nevezme a pak mu ale dotyčný hrdina z cizího čísla neodpovídá na sms ani na volání s dotazem, kdo a kde je? Zřejmě se jedná o nějakou oblíbenou hru na téma, dostanem z něj, co nejvíce sms, abychom dostali bonus od operátora a přitom jsou další body za co nejšílenější reakce. Jiný důvod neznám nebo znám vlastně. Je to ten slastný pocit nadřazenosti a ukázání si, že na to mám. Ano, na tohle má opravdu každý. Mně to nepřijde normální, ale určitým lidem, kterým to zřejmě dělá dobře, ano. Je to pro ně forma relaxace, co kdyby se ten "debílek" třeba předávkoval nebo ho odvezli do léčebny. Tomu pocitu se nic nevyrovná. Prostě oni jen mlčí, čtou schizofrenikovi dotazy, prosby, nadávky a nechávají "debílka" vycukat. 2, 3 nebo 5 týdnů, co na tom sejde. K ranní kávě se hodí otázka, už "debílek" psal?


Přijdu si cizí. Jako bych nenacházel ty správné střípky vjemů, které by se daly složit v mozaiku reality. Nechápu a bloudím. Vyskytne se člověk, který se dostane do těžké životní situace a psychicky odumře. Prostě se ztratí, už nedokáže držet kontext a z reality má trhací kalendář. Řešení člověka, tedy jí, která s ním 2,5 roku žila a prý ho milovala? Nechat ho samotného v polovyklizeném bytě, nechat se navštěvovat, střídavě se s ním milovat a střídavě mu tvrdit, že má z milování s ním psychické trauma. V jeho mnohačetné rozpolcenosti ho dorazit nejednoznačným odmítáním až na pryčnu s jednou madrací, kde v absolutním duševním chaosu umírá každá jeho chvíle za chvílí. Až dotyčný překročí bod zlomu a se zbortí v absolutní šílenství, potom již jen psychiatrie. A co ona ve svém pohledu? Ukřivděnost díky jednomu jeho útěku pryč bez ozvání se a jeho sms odmítnutí, jeho lži a to, že nemá peníze, prý ztracené sebevědomí díky jemu a se stěhováním jí také moc nepomohl. Nějaký zájem o jeho stav, nějaká otázka, jak se cítí? Ne, proč? Já jsem ta single a ty chcípni. Že by mu zavolala odbornou pomoc? Na co, věci mi dovezl a co jsem po něm chtěla, tak udělal. Může jít do svého staromládenecky polovyklizeného bytu, dál se válet a nevědět kudy a kam. Co na tom jak skončí, já už jsem skončila s ním dříve. Do mého života už nepatří.

Přijdu si cizí. Jako bych nerozumněl tůním slov ostatních a nechápal proudy smyslů jejich slov. Tak se úplně zbláznil, utonul v halucinacích a pohřbilo ho delirium. Cože, píše jí prasárny, které slyší z lavičky před domem? Cože, nadává jí do děvek a plive po ní hnůj svých halucinací? Ne, přece mu nic není, vymyslel si to a dělá to záměrně. Hajzle, už mě nekontaktuj. Nechci tě už vidět. Co on? V absolutních sračkách u rodičů neví, co píše, neví, co je a kde je. Neví, proč je a co se děje. Prostě polyká hnůj sama sebe s psychofarmaky a neví co dál. Ale už u ní skončil, už ho nechce vidět. Proč? Přece ji urazil, vynadal a ublížil. Je to loser. Loser v deliriu, ztracen sám v sobě a bohužel má mobilní telefon. Ale pro ni už skončil, co s ním? Ne, pozor, ty vlny jeho sms tečou dál, mění se ve vyznání a zase ve výčitky. Kráčejí v poezii a končí v prosebné próze. Rád by ji viděl, jen na chvíli. Slyší hlasy a nevěří tomu, co nevidí. Ale vše končí na jejím resolutním NE s jednou výjimkou. Je to blázen, co se nehodí k její roxy bundě a životnímu stylu. Možná za půl roku, za rok. Co na tom, že kdyby ho přišla na chvíli navštívit, tak uleví jeho schízám ve strachu o ni. Její ortel, polykej prášky a mě si nevšímej.

Přijdu si cizí. Jako bych kráčel temnotou poledního Slunce a přikryl pohledem pláč deště, co smývá prach kalných rán. A pak se rozpomněl na halucinace polovyklizeného bytu, na ni a její nezájem, na její povýšené pohrdání, když ho se stavila v jeho polovyklizeném kutklochu, který byl předtím jejich bytem, na to, že stačilo jedno její slovo rodině či jeden telefon záchrance a nemusela jeho mysl propadnout temnotám zorniček v bezvědomí, na to, jak rychle se stal historií v jejím diáři a pocit, když často odcházíval od ní jen tak vyhozen z rozmaru a se sladkými slovy: "Už spolu nechodíme. Nech mě." Prostě nechal plynout svůj hněv sms zprávami jako vlnu za vlnou, když se pod psychofarmaky válel u skoro 80ti leté babičky na kavalci v pokoji, podporován hlasy v jeho mysli. Vynadal ji, nadával jí a nadával, i když jel vlakem k mámě, aby tam strávil 3 měsíce v pracovní neschopnosti, ve které hledal sám sebe. Nevěděl o ní, kde je, co dělá a jakou má praci. Prostě ji skoro 2 měsíce neviděl, on by rozhodně za ní sám nešel a ona neměla zájem přijít za ním. Ale něco se změnilo. V jeho sms nadávkách se z něj stal stalker. Ano, stalker, prostě ho veřejně odsoudila, i když jí kromě sms zpráv vůbec nic neudělal. Prostě ho bez milosti odstřelila, volala jeho rodičům, vyhrožovala policií. Prostě kvůli pár desítkám sms z jeho hlasy mučené mysli pod psychofarmaky mu ještě přidala a naložila, protože než by sms smazala/nečetla/pochopila, že se jedná o výplod nemocné mysli, bylo jednodušší na něj ukázat a se svým tak pro sebe ceněným sebevědomím z něj udělat bláznivého idiota, který se tomu nemohl bránit ani postavit, protože byl prostě minimálně 50km daleko s rozmetanou osobností vnitřními hlasy. Zrodila se v ní arogance nadřazenosti toho, co mi má ten "debílek" co posílat, když si to nepřeju. Žádné slitování, žádné pochopení, žádná tolerance, jen odstřel jménem stalker.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Největší padouch Největší padouch | E-mail | 4. ledna 2013 v 14:19 | Reagovat

Kdo ti tu záchranu tenkrát zavolal, když tvá neschopnost uvažování překročila všechny meze? Nebýt dotyčné, tvůj táta a tvoje apatická rodina by na to, jak moc nemocný jsi, nikdy nepřišla..

2 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 6. ledna 2013 v 14:42 | Reagovat

[1]: to je proza a ona dotycna v tve proze onomu zavolala pomoc az s krizkem po funuse a to doslovne ... :)

3 Allah Akbar Allah Akbar | 12. ledna 2013 v 11:49 | Reagovat

Stando, Ty nejsi nemocny, ani jsi neumiral, Ty se pouze litujes a brecis a brecis... Bud chlap!

4 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 12. ledna 2013 v 12:39 | Reagovat

Jo, mozna souhlasim. Ale pekne roz*****y jsem byl, to zase jo. Ja uz se ani snad nelituju, jen by zajimalo, jak to bylo a ne me prozaicke utvary.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama