Nějak se mi to poslední dobou nedaří ...

1. prosince 2012 v 2:00 | JS |  Reflexe
Nějak se mi to poslední dobou nedaří. Co se mi nedaří? Něco jsem si naplánoval a teď vidím, že to tak nepůjde. Jde o to, že to byl záchranný plán, něco jako ucpání díry v kýlu lodi nebo strhnutí řízení auta tešně před okamžikem srážky. Tak teď nevím, čeho jsem schopen a čeho ne. Některé věci už zkrátka nepůjdou vrátit, potom co jsem byl 3,5 měsíce nemocný, jsem změnil práci a příští týden do ní nastupuju. Jen teď nevím, zda to bude dárek k Vánocům nebo další noční můra.

Tím, že jsem měl vycházky, jsem byl vlastně v domácím vězení s omezeným dosahem: 2 hodiny cesta autem. Pořádně jsem přestal komunikovat s lidmi, měl jsem je na půl cesty, když jsem přišel, mohl jsem kvůli vycházkám zase odejít. Je to takové zvláštní teď se zase pustit do své socializace v práci, tolik zbytečných mezilidských vztahů. Odvykl jsem si a tak doufám, že to dobře dopadne. Člověk musí mít hlavně výsledky, ušetřit firmě nějaké peníze, pak má klid. I v tom jsem měl plán, ale teď nevím, co tam po mě budou vlastně chtít a kam se vlastně vracím. Sice jsem tam už pracoval, ale změnila se tam atmosféra. Už se nebuduje, ale spíš udržuje a optimalizuje. Nikdo nechce o nic přijít a hlavně, aby se mohly vykázat úspory do ústředí. Je to statické a náročné, pokud jste ten, kdo má úspory hlavně přinášet, protože musíte přesvědčit lidi, aby byli aktivní a vyšli vám vstříc při jejich realizaci. Z toho mám trochu strach, že už mi nebude stát za to jít si tvrdě za svým a jestli je to vlastně moje přání za tím jít. Taky jsem se změnil.


Jen ten můj plán, ono k němu vlastně není moc alternativ, takže jde spíš o to, jaké budu mít zpoždění a za jakých podmínek ho dokážu zrealizovat. Prostě musím. Neexistuje možnost rezignace, protože ohrožuje nejen mě, takže budu muset být aktivní a měnit svoji budoucnost dle svých přání - tedy plánu. Tiše doufám, že se mi podaří teď získat do neděle malou výhodu, jinak to bude hodně komplikované. Dokonce tak komplikované, že si budu muset vytvořit vlastní pravdu, abych to ustál. Nedá se prostě už jít jinou cestou, neboť některé změny jsem již učinil a nejdou vzít zpět. Mám za sebou asi nejhustější rok mého života, který se nesl v duchu hodně zklamaní ze sebe a ze ztráty několika velkých iluzí.

Ty iluze mě zavedly až na pokraj totálního šílenství a to v tom, že jsem netušil, co se kolem mě dělo a nemohl tedy rozumně předpovídat další kroky do budoucnosti a docela jsem se s budoucností rozešel. Lidé reagovali úplně jinak, než jsem předpokládal a to mě izolovalo víc a víc. Pořád nedokážu uchopit, kdo je vlastně moje rok bývalá přítelkyně. Teď vím jistě, že je to někdo, kdo se mnou nechce a nebude mít nic společného. Ale je to díky mně a díky tomu, že jsem věřil tomu, že mi něco provedla úmyslně. Pravda je ta, že prostě neudělala vůbec nic, jen se se mnou rozešla a vysrala se na mě, potom co jsem ji napsal velice hrubě něco v tom smyslu, že mi byla nevěrná. Ale jinak prostě nic.

Nemohl jsem pochopit prostě, že se kolem mě nic neděje. V práci chtěli, abych pracoval. Doma chtěli a chtějí, abych byl už v pohodě a aby věděli, co se mnou bude dál. Bývalá přítelkyně ode mě chce mít pokoj a nechce se mnou mít nic už společného. Prostě samé přirozené a logické věci, jenže já jsem myslel nepřirozeně a navíc jsem nevěděl, kdo vlastně sem a hlavně, ve které realitě jsem. Byl strašně zmatený, existovala spousta možností. Proto jsem si dal nakonec dohromady po delší době základní pravdy: Jsem sám a moji nejbližší jsou pouze moje rodina. Lidé mají svoje vlastní představy a cíle, nemá cenu jim zasahovat do života s vlastním příběhem. Jediný, kdo něco může změnit, jsem já sám. Nikdo jiný mi s tím nemůže pomoct.

A proto mám svůj plán, dvě věci, které musím udělat za každou cenu, Jen jsem pořád ještě nedostečně pochopil, jak moc je potřebuji zrealizovat a zastavil se v půli cesty a teď díky tomu musím zase někoho požádat, aby žil na chvíli můj příběh a pomohl mi. A to jsem přesně nechtěl, protože to nesnáším, když to dělám pod tlakem okolností. Navíc během mé zmatenosti jsem to po lidech chtěl jako samozřejmost nebo nutnost. A to bylo právě jádrem mého odcizení se realitě. Teď už to vím, jen nevím, co všechno mě to může ještě stát.

Poučení je: "Žijte svůj vlastní příběh, ale nevnucujte ho ostatním a nechtějte, aby ho ani na malou chvíli žili za vás."



Reklamní odkazy:


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 egogirl egogirl | E-mail | Web | 2. prosince 2012 v 21:59 | Reagovat

Svým způsobem tě chápu. Já jsem sice o dost mladší, ale vím jaký to je pocit. Nikdo z mých přátel ani nikdo z rodiny nikdy netuší jaký mám právě mindrák. Ze školy, budoucnosti, Z mojeho zasranýho fotra. Už několikrát jsem měla chuť se opravdu zabít. Prostě spáchat sebevraždu, ale nedokázala bych to udělat té hrstce lidí, kteří mě opravdu milují. Nevím jaký je pocit rozejít se s osobou ke které si něco cítil, ale vím jaké je odmítnutí od člověka, kterého miluješ. Je to tvrdé a nemilosrdné jako život sám o sobě. Si opravdu dobrý v psaní a tvůj styl se mi líbí. Možná jsem moc troufalá, ale psal si, že si bych 3,5 měsíce nemocný, s čím?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama