Tak nějak je to trochu na nic

6. února 2013 v 23:33 | JS |  Reflexe
Hm. Tak nějak je to trochu na nic. Ta kára, co pred sebou táhnu, je najednou težší, než jsem si myslel. Jsem v takovém oduševnělém prázdnu všedních dní a dospávání deficitu přes víkend. Činnost v práci se podobá 1001 drobností, do kterých se mi moc nechce. Musím se prostě nutit k tomu, abych žil. Vykonával rutinní činnosti, které normálně děláte automaticky, tak já je dělám vědomě. Musím se na ně soustředit, od nazouvání bot až po čištění zubů. A to je otravné.


Hm. Jediné, co mě drží "nad vodou" je naděje, že se to vrátí do nějakého normálu. Prostě se to stabilizuje a já znormálním pro všední život. Už nebudu zapomínat, zda jsem zamknul. Nebudu zapomínat, zda nejsou otevřené dveře na balkóně. Nebudu zapomínat, zda jsem nechal pootevřenou ledničku. Respektive ne zapomínat, ale takové blbosti mě vůbec nebudou napadat, tak jako předtím. Je to paběrkování na cizím hrobě všechno a navíc ty vzpomínky na minulost mě už nebaví. Chtěl bych mít zase nějaký smysl života nebo něco podobného, jenže to prostě kromě vyřešení svých určitých soukromých záležitostí nemám. A to je budu muset řešit tak ještě pět let, což mě trochu děsí, protože nevím, jak dlouho vydržím poposedávat v práci a nutit se do jakéhokoliv úkonu.

Hm. Není to zase tak špatné, že bych nemohl dělat nic, ale je to prostě otravné, neboť jsem k tomu pořád takový unavený. Ráno usínám ve svozu a modlím se, abych se neprobudil zpátky ve městě. Takže si sedám raději doprostřed auta, aby se mi to nestalo. A zase je tu ten moment, proč si sakra takovou blbost vsugeruji? Proč? Proč je můj život teď tisíc a jedna hádanka podobných maličkostí. Asi jsem opravdu paranoidní a nemám už jednu velkou paranoiu, ale tisíce malých, které mě bombardují ze všech stran. A to nemluvím o tom, že místo kapaček mám neustálý přísun kafe, abych nikde neusnul. Už na mě na to množství ani snad nepůsobí a tak to beru jako placebo.

Hm. Bůh ví, kde jsem nechal přirozenost a bezstarostnost. A zase je tu teď ten moment a to, doufám, že to na mně není moc vidět. Že o tom lidé nevědí, o mých malých paranoiách. Tak jsem je dal na svůj blog. Normálně jsem je zveřejnil a chtěl bych je vidět na pranýři komentářů. Zhyňte mé malé paranoii!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 *J *J | Web | 7. února 2013 v 9:55 | Reagovat

že by na tebe zaútočila brzká jarní únava?? :))

2 Ivet Ivet | 7. února 2013 v 17:54 | Reagovat

Jene prosím nemohl by jsi napsat do Vzkazu autorovi? Ty ho tu nemáš a já bych se tě potřebovala zeptat na něco týkajícího se "Písmáku". Tedy mailem, protože to je mimo Blog. Pokud nebudeš chtít, neva, nějak si tam poradím sama.-:)

K tvému článku mohu říct jen jedno: smutný, ale tak reálný pro mnohé až to bolí!-:(

3 bezreci bezreci | Web | 8. února 2013 v 22:32 | Reagovat

Naděje je v tento okamžik asi nejdůležitější , a ačkoliv tě asi chápu je nutné se z této nálady něakým způsobem dostat.Mě pomáha nesnažit  sepřemýšlet nad tolika maličkostmi a psát. Doufám tedy že se t nálada zlepší :))

4 domovina domovina | Web | 9. února 2013 v 14:52 | Reagovat

Každý občas podléhá náladám, hledání smyslu života, ubíjí ho všednost, osud, je unavený z bezvýchodnosti svých pocitů.

5 Smile Smile | E-mail | Web | 10. února 2013 v 9:10 | Reagovat

Život si nastolí pravidla, která nám se nelíbí. Je to otravné, ale formuje to náš charakter :) Prožívat špatné období, ba dokonce na první pohled nepatrné, ale ve skutečnosti "bolestivé" paranoie, to je odvrácená strana našeho bytí.. Snad to brzy ustoupí, doufejme v to..

6 bludickka bludickka | Web | 10. února 2013 v 16:29 | Reagovat

Depresivní, depresivní, ale pokud je to jen přechodný stav a ne vrozený stav, stačí přečkat to. Najít si mezitím něco nenáročného, co tě rozveselí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama