Střípky mé mysli v půlnočním varu hvězd

7. března 2013 v 1:42 | JS |  Reflexe
Všechno je jsoucno. Kamínky na dně potoka, které se převalují v rytmu proudu. Chaotický ryk náměstím při majálesu. Klobouk sestřelený na pouti. Neznámá poušť, která zve v ústrety. Divoká vřetena, co berou dech a ničí smysly. Kladivo hozené onomu naproti. Karneval pocitů při promilované noci. Desatero hříchu našich přátel. Okružní jízda křižovatkou života. Klíčová dírka místo dveří. Kamufláž sebe sama před zrcadlem. A Nic.

Nic neřešit a jen procházet životem jako přání nenechat se upoutat do popruhů koloběhu životů a netáhnout za sebou káru citů, emocí, posedlých myšlenek, sympatií a antipatií. Procházet se a vnímat krásu stvoření. Tu krásu východu Slunce, Měsíce v novu, když září jen hvězdy. Pohled do tmavé zeleně a vítr v listí, který šeptá, spi. Lze jen existovat? Odprostit se od toho, co člověka svazuje a zároveň mu probouzí krev v žilách, emocí a citů? Co tlak, ten vnější tlak, který ničí vnitřní rovnováhu? Lze být sám sebou a zároveň Poutníkem, co jde z A do bodu B časem a ne prostorem? Tiše spínám ruce a přemýšlím nahlas. Ale uslyší mě někdo? Zná někdo ten pocit "existovat", to holé bytí až na morek kostí, které nás nesou životem. Má páteř je ohnutá pod náporem mých hříchů, ale kdo vlastně jsem?


Má mysl je roztřelena šokem ze sebe sama a z mé subjektivní reality, která nechce být opět sežrána zaživa tou objektivní realitou mainstreamu kolem. Ovšem je sama a nemá sílu se bránit. Je normalizována okolím do patřičných mezích po výronu magmatu, které znamenalo krátký pocit svobody a moci. Avšak nic nemělo dlouhého trvání, z příběhu o Beatrix se vyklubal obyčejný příběh o odmítnutí něčeho, co muselo být odmítnuto. Tedy já, ale proč má rozstřelená mysl stále hledá zadní branky, aby přeskočila o tyči ono odmítnutí a začala opět věřit ve vzkříšení té lepší stránky reality. I když vím, že za to nic nedám, neboť cit, který lze přetrhnout v opojení a který se nechá vláčet sms zprávy místo pohledu z očí do očí, nestojí za nic a přece pár elementů mé mysli dál o něm sní. Avšak už ne já, já už jsem za branami této závislosti. Jsem opět Poutníkem, který chce jít z bodu A do bodu B časem, nikoliv prostorem. Avšak vnější realita dusí můj dech a drásá mé smysly, které nutí pak mou mysl reagovat a sžít se s okolím. Jak mám říct, že nechci, když jsem tolik chyboval a teď sbírám plody stromu mých nedopatření, zločinů sama na sobě a chyb, které jsem udělal v opojení životem.

Nechci už jít dál časoprostorem, nechci být vláčen po chodnících událostmi. Jsem sám, odmítnut a nemocen. Ach, ten pocit, když člověk skrz řádky sms nebo emailu nyní vnímá to, jako by pohrdání. To pohrdání, které mi věnovala na cestu a abych se jím nasytil a díval se skrz něj za obzor událostí. Prý se věnovat práci a zkusit zapomenout. Kdo to sakra je, že má tu drzost soudit a popravovat zároveň? Je to ona a její ego-svět, výtvor její touhy být sebevědomou stylovou sama sebou. Uff, já si, ale utírám zadnici Cosmopolitanem a křižuji se před démonem locci tohoto světa. Proto jsem zatracen, pro výtrysk temnoty z mé duše, kterým prošla, aby mě mohla zavrhnout. Jsem cizincem, vždy jsem jím byl, jen jsem neposlechl volání cesty a na dlouhou chvíli jsem se zamiloval, abych zjistil, že je to zcela zbytečně, neboť mám zapomenout. Ne, já si právě chci vzpomenout a sestavit mozaiku do tvaru mé duše, v temnou růží, která mě chrání svými trny. Nevím, asi jsem se s tím zapomněl vyrovnat, už je to víc než rok a pořád trosky mé duše občas něco pošlou jí a stíhaři s telefonním číslem, které jsem si bohužel zapamatoval. Asi proto mám zapomenout, protože teď jsem ten méněcenný a odsouzený zároveň. Ne, já nezapomenu, ale musím si ještě pár věcí vybavit, abych věděl a pamatoval si, jak zbytečné je k někomu něco cítit. Nechci snad ani sex, protože ten je prostým uvolněním emocí v dotycích a v tělesném souznění, avšak k čemu to je, to nevím. Smysl se v tom najít nedá a argument, že jen tak kecám a sám bych strašně chtěl, ale nemám s kým, tu je, ale v mém případě je irelevantní, neboť mi odmítnutí sexu nevadilo ani v minulosti a to v dlouhých intervalech času. Je třeba se oprostit a vydat se na cestu. Být Poutníkem z bodu A do bodu B, ale putovat časem, ne prostorem. Být konečně Camusovým hrdinou a ne poddaným reality a komerčního hnusu kolem. Někdo může říct, že jsem zahořklý. Ano, jsem, ale umím s tím pelyňkem v ústech žít tak, že ho nepodsouvám ostatním kolem, protože by mi stejně nerozuměli. Jsou totiž cizí vůči mě, neboť Poutník je cizincem v každém kraji a ještě k tomu, když musí projít temnotou sama sebe, aby mohl dojít ke svobodě vnější.

Ne, není to nenávist k ní nebo k okolí, je to absence citů a to úplná. To je mým ortelem. Sice to vypadá občas, že něco cítím, ale to jsou jen střípky mé mysli, které se občas uvolní z objímky, kterou jsem musel mysl obvázat, když jsem ji předtím rozdrtil skoro na padrť. Bohužel jsem někdy slabý a dám to vnějšímu světu najevo, nejčastěji formou sms. Ale myslím, že už je nikdo ani nečte, neboť jsou spíš k smíchu než k pláči. Protože se v nich mísí moje subjektivní realita se špatným pochopením té reality okolní. Prostě jsou to stavy, kdy je má mysl na cestách ke komunikaci s ostatními, ale nikdy tam nedorazí, protože se ztratí někde na pomezí Já a Ono. Freud mi rozumí a Jung by měl radost z krásného modelového případu archetypální bezmoci cokoliv udělat smysluplně. Ale tato slabost už mě nebaví a strávím ji vevnitř, spálím ji a ne zapomenu, ale bude mi to úplně jedno, protože pochopím, že jsem udělal spoustu chyb a můžu si za všechno sám. Jen mě štve nepotrestání zjevných hlubokých ran, které jsem dostal a to mě nutí psát sms a hledat soudce a kata. Ale už jsem je oba našel, je to ona, nádherná kombinace namyšlené soudkyně, která nepotřebuje spis, neboť je nadřazena svou normálností a nutkáním "být někým" a zároveň katyně, která má sekeru z pohrdání a brousek z falešné lítosti nad tím debilem, tedy mnou. Tedy paradoxně žaluji a pláču na špatném hrobě, totiž v paměti jejího mobilního telefonu. Ach jo, mrzí mě, že má mysl byla tak rozvrácena, že spadla do průměru šílenství. Ale pomalu se zvedá, i když neví, zda Poutník odmítne dál vláčet s sebou tělo a žádostivost ega. Nebaví mě oboje a pohrdám životem, asi bohužel. Vím a cítím, že bych měl odejít někam pryč a neotravovat okolí, avšak nevím jak a nerad bych komedii mého života zdramatizoval ještě víc, neboť já už nechci hrát.

Všechno je jsoucno a já mám ještě chvíli na to, buď se zotavit z hlubokých ran nebo je vypálit z mé mysli násilím mé zloby, která pramení z nich jako potok odkysličené krve z mého srdce. Amen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivet Ivet | Web | 7. března 2013 v 18:39 | Reagovat

Jsi jen "člověk"..., normální žijící v tomto století, teď a tady.
Všechno je jsoucno, jen žít jak píšeš musel by jsi asi jinde a v jiném světě (?).

2 keepon keepon | Web | 7. března 2013 v 20:08 | Reagovat

"Ne, není to nenávist k ní nebo k okolí, je to absence citů a to úplná." :)

Vím, co tím myslíš - taky se tak nějak nemůžu najít. Otázkou je, jestli se vůbec někdy najdu,...

3 signoraa signoraa | Web | 8. března 2013 v 10:52 | Reagovat

Hledáš sám sebe v tomto světě, v tomto čase.

4 *AnetWolfLun* *AnetWolfLun* | E-mail | Web | 8. března 2013 v 20:48 | Reagovat

Amen? Jsi věříci?
- jinak jako obvykle perfektně napsaný článek k zamyšlení -_-

5 Zuzka Zuzka | Web | 9. března 2013 v 16:02 | Reagovat

Ty tak krásně píšeš. Opravdu. Tenhle článek je naprosto perfektní a strašně smutný zároveň. Chápu. Bohužel ale život není spravedlivý a nikdy nebyl. Ale ve spravedlnost se může doufat. To člověka žene dopředu... ta naděje...

6 bezreci bezreci | Web | 9. března 2013 v 22:02 | Reagovat

Nebudu ti sem psát že vše bude dobré nebo že se to zlepší že vzpomínky se zapomenou a pocity které máš nebo jsi měl zmízí- nezmízí bohužel to je tak a vždy to tak bylo , ačkoliv některé stavy jsou nesnesitelné máme se z nich snad poučit.Jedinou utěchou nám snad může být, že život jde dál a že budoucnost závisí na nás.

7 Verča... Verča... | Web | 10. března 2013 v 11:50 | Reagovat

Mysl je zvrácená, když po nocích ti nedá spát. Ukáže ti krásy, které by mohly proklouznout do reality. Ale jen si s každým pohrává. A nač hledat svou osobu, k čemu to? Jen ztráta času to jest. To vědomí ničemu nepomůže..

8 ilikelikethat ilikelikethat | Web | 10. března 2013 v 15:08 | Reagovat

zit ve svem svete..mit jenom to co chci prozivat jen to co chci
to bych chtela..

9 Stranger_in_darkness Stranger_in_darkness | Web | 11. března 2013 v 20:51 | Reagovat

[4]: jsem gnostic, dejme tomu, ze verim v bozi prozretelnost a v Jitrenku, ktera zapadla hluboko, velice hluboko, kdzy padala z nebes ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama